Římský biskup František o určité vznikající tyranii...

Nastoluje se nová neviditelná tyranie. (pronesl to 16.5.2013)

"Základem finanční reformy je etická obnova – a ta vyžaduje odvahu. Lidstvo jako by v tomto okamžiku bylo ve stoosmdesátistupňové zatáčce. Na jedné straně musíme pochválit pozitivní výsledky, zejména na poli zdravotnictví, vzdělání a komunikace. Na druhé straně je nutno uznat, že většina mužů a žen naší doby žije v každodenním provizoriu s neblahými následky, zahájil papež František svou promluvu.

 „Přibývá patologií s psychologickými důsledky, srdce mnoha lidí zachvacuje strach a zoufalost – a to v takzvaně bohatých zemích, umenšuje se radost ze života, zatímco roste násilí a nemravnost.

Chudoba je stále zjevnější. Lidé bojují o přežití – avšak toto přežívání často není vůbec důstojné.“

Myslím, že jedna z příčin této situace je ve vztahu, který jsme si vytvořili k penězům, pokračoval Svatý otec. Akceptovali jsme, že peníze ovládají nás samé i naše společnosti.

„Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (srov. Ex 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.“

Světová krize, která se dotýká financí a hospodářství, jakoby vrhala světlo na jejich znetvoření. Těmto sektorům zejména akutně schází antropologická perspektiva. Redukují člověka na jedinou z jeho potřeb – konzum. „A co je ještě horší – každá lidská bytost je považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční

spekulace, a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla.“

Zadluženost a pohledávky navíc oddalují jednotlivé země od jejich reálné ekonomiky a občany od reálné kupní síly, pokračoval papež František. Rozvětvenost korupce a egoistické daňové úniky nabyly světových rozměrů. Vůle ovládat a vlastnit nezná hranic.

„Za tímto postojem se skrývá odmítání morálky, odmítnutí Boha. Morálka, stejně jako solidarita,vadí a obtěžuje. Působí nevhodně, protože je příliš lidská, relativizuje majetek a moc; zároveň však ohrožuje, neboť odmítá manipulaci s člověkem a jeho podřízenost. Etika totiž přivádí k Bohu, který stojí mimo tržní kategorie. Tito finančníci, ekonomové a politici jej považují za cosi neovladatelného, až nebezpečného, neboť tento neovladatelný Bůh (!) člověka vede k jeho plné realizaci a k nezávislosti na jakémkoliv otroctví. Etika – míním tím ideologicky nepodmíněnou etiku – podle mého názoru dovoluje nastolit rovnováhu a humánnější sociální řád. “

Papež proto vyzval finanční odborníky a vládce států, aby se zamysleli nad slovy sv. Jana Zlatoústého: Nesdílet s chudými své statky znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, nýbrž jejich (Homélie sur Lazare, 1, 6: PG 48, 992 D). Svatý otec poté vybídl k finanční reformě na etickém základě, která by vedla k reformě hospodářství. „To by ovšem vyžadovalo odvážnou změnu postoje politické třídy. Vyzývám politiky, aby přijali tuto hozenou rukavici s odhodláním a prozíravostí. (B) Peníze musí sloužit, a nikoliv vládnout. Papež miluje všechny – chudé i bohaté, avšak má rovněž povinnost Kristovým jménem bohatému připomínat, že musí chudému pomáhat, že si ho musí vážit a podporovat ho. Papež vyzývá k nezainteresované solidaritě a k návratu etiky prospěšné člověku do oblasti financí a ekonomiky.“

Církev vždy usilovala o celistvý rozvoj lidské bytosti. A proto také upozorňuje, že společné dobro není pouhý tabulkový ukazatel druhořadé kvality a dodatek, začleněný do politických programů. Církev skutečně vládnoucí vrstvu podporuje, aby sloužila společnému dobru a svému národu. Vybízí rovněž finanční elitu, aby vzala do úvahy etiku a solidaritu.

„A proč by se finanční projekty nemohly inspirovat u Boha? Utvořila by se tak nová politická a ekonomická mentalita, která by třeba změnila současné absolutní rozdvojení hospodářské a sociální sféry v jejich zdravé soužití.“ 

(Převzato z časopisu farnosti Liběšice)