papež Francesco vyprávěl:
...V jedné rodině náhle onemocnělo sedmileté děvčátko a lékaři mu předpověděli pouze několik hodin života. Tatínek – elektrikář a muž víry – jako by se pominul, vyprávěl dále papež, nasedl na autobus a jel asi sedmdesát kilometrů do mariánské svatyně v Luján.
„Přijel tam už po deváté hodině večer a všechno bylo zavřené. Začal se modlit k Panně Marii a rukama se přitom držel za železná vrata. A tak se tam modlil a plakal celou noc. Nebyly to ale jen pláč a modlitba, ten muž bojoval s Bohem. Skutečně bojoval o to, aby Bůh uzdravil jeho dceru. Potom v šest ráno šel na autobusové nádraží a kolem deváté dojel do nemocnice. Tam našel plačící manželku a ihned pomyslel na nejhorší. Co se stalo, ptal se? A žena mu odpověděla – Přišli lékaři a řekli mi, že horečka zmizela, že dítě dobře dýchá a nic mu není. Nechají si ji tu ještě dva dny, ale vůbec nechápou, co se mohlo stát... Takové věci se tedy ještě dnes dějí. Zázraky existují.“
Je však nezbytné modlit se srdcem, zdůraznil Svatý otec.
„Modlit se s odvahou, bít se o to, aby se stal zázrak. Nikoliv takové ty zdvořilostní modlitby – Jistě, pomodlím se za tebe. Pak odříkáme jeden Otčenáš a jeden Zdrávas a na vše zapomeneme. Je třeba se modlit odvážně, jako Abrahám, který zápasil s Pánem, aby zachránil Sodomu a Gomoru, jako Mojžíš, který měl zdvižené ruce k modlitbě, až se unavily, jako mnozí lidé, kteří mají víru a s vírou se vytrvale modlí. Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit. Myslím, že se dnes můžeme k Pánu modlit a říkat mu celý den: Věřím, pomoz mé slabé víře...A pokud nás žádají, abychom se modlili za lidi, trpící ve válkách, za uprchlíky, za všechny dramatické situace, učiňme to. Modleme se ze srdce k Pánu a řekněme: Věřím, pomoz mé slabé víře, která se projevuje také v modlitbě...“
(převzato od Ester-Michael ze signaly.cz)