Vatikán, náměstní svatého Petra ve středu, 27.3.2013.
Dobrý den, bratři a sestry!
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat na své první generální audienci. S velikou vděčností a úctou přijímám tuto „štafetu“ z rukou mého milovaného předchůdce Benedikta XVI. Po Velikonocích opět začneme s katechezemi věnovanými Roku víry. Dnes bych se rád trochu pozastavil u Svatého týdne. Květnou nedělí jsme zahájili tento týden, který je jádrem liturgického roku, ve kterém provázíme Ježíše v Jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.
Co může ale dnes znamenat Svatý týden pro nás? Co znamená následovat Ježíše na Jeho cestě po Kalvárii ke kříži a vzkříšení? Ve svém pozemském poslání šel Ježíš po cestách Svaté země, povolal dvanáct prostých lidí, aby zůstávali s Ním, sdíleli jeho cestu a pokračovali v Jeho poslání. Vyvolil je z lidu plného víry v Boží zaslíbení. Mluvil ke všem bez rozdílu, k velkým i nepatrným, k bohatému mladíkovi i chudé vdově, k mocným i slabým; přinesl milosrdenství a Boží odpuštění; uzdravoval, těšil, chápal; dával naději a všem zpřítomnil Boha, který se zajímá o každého muže a ženu jako se dobrý otec a dobrá matka starají o každé ze svých dětí. Bůh nečekal, až k Němu přijdeme, ale bez kalkulů a výhrad se vydal k nám. Bůh je takový: On vždycky dělá první krok, On se vydává za námi. Ježíš žil každodenní realitu obyčejných lidí. Byl pohnut před zástupem lidí, kteří byli jako stádce bez pastýře; plakal nad bolestí Marty a Marie zarmoucených smrtí bratra Lazara; povolal celníka za svého učedníka; prožil také zradu od přítele. V Něm nám Bůh dal jistotu, že je s námi a mezi námi. „Lišky mají doupata a ptáci mají hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil“ (Mt 8,20). Ježíš nemá dům, protože jeho domovem jsou lidé, jsme my. Jeho posláním je otevřít všem brány Boží, zpřítomňovat Boží lásku.
(Pokračovat ve čtení promluvy lze TUDY.)